Příběh číslo 1
Říkám si, co se to v té Praze děje, opět nějaké srocení a snad i dokonce rvačky a možná hůř. Někde na radnici se mělo něco stát, prý ten buřič a hlasatel nepořádku, ten Želivský, opět v chrámu Panny Marie Sněžné něco hlásal a takhle to dopadlo, dav nějakých výtržníků vedl a před Novoměstskou radnicí mi rozbil můj stánek s kořením. Jsem rád, že jsem sám vyvázl, ale kde dnes hledat nějaké bezpečí, kde? Raději jsem se přidal ke skupince nějakých obchodníků, říkají, že snad na Vyšehradě by mělo být bezpečně, tam počkáme, než se tohle všechno přežene a zase bude dobře. Už aby byl klid.
Trochu jsem se zadýchal, než jsem k hradbám dorazil, ale i zde je zmatek, spoustu lidí pobíhá tu na jednu, tu na druhou stranu, šíří se fámy, že snad v Praze je zle a klid jen tak nebude, celé mě to tak vyděsilo, že bezcílně chodím sem a tam a nevím si rady. Přece jen, pár dní tady raději zůstanu, do města se bojím a tady by se mi snad nic zlého nemuselo přihodit.
Ani nevím, jak dlouho už se zde ukrývám a dnes konečně nabírám odvahu přesvědčit se na vlastní oči co se děje, pomalu se vydávám zpět do města. Mám hrozný pocit, jakoby mne něco drželo, překonám se, udělám ještě pár kroků a potkávám divnou postavu, nikdo jiný kolem není, jsem sám s tou osobou, ze které jde strach. Tvář je zahalena kapucí, v jejím stínu rozeznávám rysy starce, ale i mladíka. Pohled mě děsí, nohy jakoby náhle olovem ztěžklé, nemohu se pohnout a jen tiše očekávám, jaký bude můj osud.
Kolem vše utichlo, jsem ještě stále na tomto světě? Když tu náhle postava tiše promluví: “Mám pro Tebe důležité poslání a vím, že jej splníš“. Třesou se mi kolena a nejsem schopen slova, jen hledím na to stvoření, které zpod pláště vytahuje obálku a znovu promluví: „Ten dopis rychle odevzdej tomu, komu patří“. Úplně cítím, jak mi buší srdce a na obálce je napsáno pouze slovo král. Nejsem schopen sebemenšího odporu a kývnu, že dopis doručím, když slyším: „Počkej ještě, zaplatím Ti“. Vkládá mi do ruky tornu, ve které je několik zlatých mincí a divná krabička s kličkou po straně. Potom už jen sleduji, jak ten zvláštní člověk pomalu mizí v dálce a já si nevím rady se svým úkolem. Kdo to byl? Proč právě já? Co když nedokážu jeho úkol splnit?
Z toho člověka mám divný pocit a myšlenka, že si vezmu peníze a zmizím? To bych určitě zle skončil, naopak, dopis prostě doručit musím, ale kam, kde hledat krále? Bezmyšlenkovitě se vydávám dolů k řece, ale směrem do města mám strach. Dokonce už snad vypukly i nějaké požáry, rabování a boj, jdu tedy kousek proti proudu, když potkávám starší ženu a ptám se, zda neslyšela něco o králi. Zakroutí hlavou, ale pak mávne rukou směrem dál proti proudu vody, jakoby tam někde snad měl být. Příliš nerozumím, co mi chtěla říct, ale pokračuji tedy ve své cestě, přece jen podél řeky se cítím bezpečněji zvlášť, když pomalu opouštím město.
Zanedlouho potkávám větší skupinu lidí, ptám se jich na cestu za králem a snad mám štěstí, neurčitě mávnou směrem do lesů na kopec, někdo z nich slyšel, že tam možná král je. No, aspoň nemusím nikde přecházet řeku a vydávám se již trochu jistěji, protože i já už asi vím. Jdu rychleji a neodradí mě ani muž, který vychází ze zdejší krčmy a po dotazu na krále se téměř vyděsí se slovy: Zle je chlapče, zle“. Vůbec mu nerozumím, navíc je přede mnou přece jen nebezpečná cesta lesem, potřeboval bych mít jistotu, kde král je a co ten člověk myslel tou větou, že je zle?