Úkol 2

Co teď, sednu si a opřu se zády o nedaleký strom a jsem zcela bezradný. Co teď mohu dělat? Nesplním svůj slib, již nedoručím obálku, která zřejmě obsahuje nějakou důležitou zprávu. Kde jsem? Co se tady stalo? Postupně se v mojí hlavě rodí myšlenky, kterým se bojím sám uvěřit, kdo byl ten muž, který mi takový úkol svěřil a jaký kouzelný přístroj mi ke splnění úkolu dal. A já selhal. Nejsem schopen pozorovat okolní svět a tak si ani nevšímám lidí, kteří procházejí kolem, už se jich ani nebojím, vlastně je mi všechno jedno. Tak si ani nevšimnu mladíka, který si sedá ke stromu vedle mne a tiše se ptá, zda potřebuji nějak pomoci. Pohlédnu na něho, nevypadá, že mi chce ublížit, naopak jeho výraz prozrazuje opravdový zájem. Nechce se mi říkat tomu neznámému člověku co všechno jsem zažil a tak raději přiznám, že mám hlad a žízeň. To, co se potom stalo jsem nečekal, nabízí mi díl ze své svačiny a do svého kelímku mi nalévá čaj. Tuším, že jsem získal kamaráda a už se nebojím mu říci celý svůj příběh. Nedůvěřivě na mě kouká, když s trochou nejistého úsměvu říká: „Člověče Ty potřebuješ najít nějakého kouzelníka“. Tak nevím, jestli to myslel vážně, nebo se mnou žertoval, ale mně se to zdálo jako velmi dobrý nápad. Poděkoval jsem mu, přes jeho nechápavý výraz jsem se s ním rozloučil a běžím dolů z kopce pln radosti. Už vím, mám řešení, musím najít kouzelníka, ten mi poradí.

Jak tak rychle běžím a vyskakuji, opět se něco stane, kouzelný strojek v mojí torně se zřejmě rozbil a jeho klička se občas otočí zcela nečekaně. Okolní krajina se opět změnila, je zde více přírody, stromů. Konečně se dostávám mezi lidi, vím, že se už nemusím tolik bát a tak se ptám, kde najdu kouzelníka. Každý kroutí hlavou, nikdo neví. Po nějaké době mi jakýsi učenec říká, že kouzelníka možná potkám až v Paříži, prý tam začala stavba nějaké věže a má to být opravdu stavba hodna kouzelníka. Unaveně sednu do prachu cesty, do Paříže nedojdu a kouzelníka nepotkám. Ve stavu naprosté bezradnosti vidím učence, jak se vrací zpět a říká: „Mladíku, však i u nás máme kouzelníka, najdeš ho ve městě, které se jmenuje Plzeň. Jeho kamarád tam snad má papírny. Nejspíš to bude bohatý podnikatel.“

Konečně vím, kam se vydat. Čím více se k Plzni blížím, tím více se mě zmocňuje napětí. Poradí mi kouzelník? Najde způsob, jak bych mohl splnit svůj slib? Když konečně přijdu do města všude se ptám, kde bych kouzelníka našel. Lidé kroutí hlavou, až v papírnách najdu člověka, který s úsměvem souhlasně zamručí: „Ano o tom vím, ale ten teď tady není, najdeš jej v takovém malém městečku na jihu, počkej, název města jsem zapomněl, ale snad si na něco vzpomenu. Joo už vím, teče tam Nežárka a taky je tam velký rybník. Promiň, já si s těmi papírnami pamatuji spíš vodní toky, než názvy takových měst, profesionální deformace.“ S úsměvem odchází.

Při pohledu na mapu, kterou mi skupinka turistů na náměstí ochotně zapůjčila, nebyl velký problém najít jméno města, o kterém mluvil a rychle se vydat za kouzelníkem. Přicházím právě včas, má se zde konat velká sláva, kouzelník má představit svoje velkolepé umění. Ptám se tedy jednoho z občanů, který se zde na náměstí shromáždil, co vlastně kouzelník předvede? „Umí udělat z noci den“ , odpovídá. To musí být velký kouzelník, prochází mi hlavou. „Támhle jde“, volají lidé. No nevypadá jako kouzelník, říkám si. Spíš velmi přísný pán s bradkou. Přesto najdu odvahu protlačit se davem a požádat jej o pomoc. „Musím nutně předat dopis pro krále“. Zmateně a trochu vyděšeně se na mě podívá, vypadá, že mě špatně slyšel, když mě posílá zpět do Prahy. Jsem naprosto zklamaný, nepomohl mi a já mu tak věřil. Ale byl to opravdu mocný kouzelník, v tom městě dokázal skutečně vykouzlit z noci den. Začíná mi být zima, co může být tak za měsíc……………………….?


Správné řešení mi prosím pošlete na : hra@sista.cz

Pžeji hezký další týden a děkuji, že s námi hrajete.