Škola pod přízrakem inkluze

Od proklamovaného „zahájení“ inkluze na školách uběhl nějaký čas a stále je podle mého názoru nezodpovězenou otázkou, byl-li tento krok správný vzhledem k potřebám jakkoli znevýhodněných dětí, ale také vzhledem k potřebám všech žáků, kterých se dotkne. Nedá mi to a musím se ohlédnout několik let zpět, kdy potřeby dětí byly identifikovány co možná nejrychleji a byla jim poskytnuta adekvátní péče na pracovištích (např. různých typech zvláštních škol), které svým materiálním a personálním složením byly k takové péči připraveny. Zde mohla být odváděna cílená individuální péče a v současné době záleželo jen na financování, zda dojde k jejímu dalšímu zlepšování. Je nutné podotknout, že ani návazná péče neponechávala znevýhodněné děti bez zabezpečení. Musíme mít ještě v dobré paměti, že právě pro absolventy zvláštních škol byla rezervována místa v učilištích podle individuálních možností každého žáka.

Proč by měl být současný stav lepší ? ANO, možná je úlitbou předpisům EU, možná je prostě levnější, ale je skutečně pro žáka lepší ? Je naivní si myslet, že například jeden asistent, který samozřejmě obvykle není kvalifikovaný učitel, dokáže vyrovnávat bariéru mezi kolektivem žáků a žákem znevýhodněným v jakémkoli ohledu. To, že za dítě někdo vede sešity, snaží se mu pomoci udržet tempo s výukou, relaxovat o přestávce a všemožně jinak pomáhat, ještě neznamená, že jej dokáže skutečně zapojit do dětského kolektivu. Z vlastní zkušenosti vím, že těžce postižený žák byl dovezen na svém vozíku na výuku, o přestávce odvezen k nutné relaxaci a opět přivezen. Na náročnější vycházky nemohl, vozík nelze tlačit v obtížnějším terénu, stejně jako na většinu školních akcí. K čemu taková péče je ? Nejedná se více o psychické týrání ve smyslu neustálého opakování vlastní neschopnosti ? A jaký hazard je takto vzdělávat žáky s mentálním postižením od chvíle, kdy si uvědomují svojí rozdílnost. Ano, žákům tělesně postiženým můžeme dávat jedničky z tělocviku, kdy důvodem je jejich postižení a žákům duševně postiženým jedničky např. z matematiky, ale k čemu ? Proč nezachovat minulý systém, kdy děti byly vzdělávány podle svých schopností a každé z nich tak mohlo zažívat skutečný úspěch, ne ten, který je „přežvýkán“ někým jiným, jako úspěch.

To zde ještě nemluvíme o roli učitele, který musí svou výuku přizpůsobit situaci ve třídě. Je to vůbec možné, byť za pomoci asistenta znevýhodněného žáka? Kolik „učitelského času“ vyžaduje právě takový žák a nestává se to skutečnou nevýhodou pro ostatní děti. ANO, nyní slyším všechny kritiky tohoto článku, jak jsem nepochopil vliv kolektivu, který dokáže postižený žák obohatit. Možná i z tohoto důvodu nám stále narůstá fronta před víceletými gymnázii, kde bariéra přijímacích zkoušek dává často rodičům dětí jistotu v podobě té, „ ještě normální“ výuky a nejedná se o 20% nejlepších studentů z dané populace. Jde často o průměrné žáky, kteří jen touží po kvalitním vzdělávání. Učitel přece není „superman“ , který pomocí zázračných metod dokáže doslova vše, navíc v současné situaci českého školství. Mám někdy pocit, že na rozdíl od odpovědných orgánů, to rodiče odcházejících žáků ze ZŠ vědí. Nestane se tak inkluze jedním z posledních hřebíčků do rakve ZŠ ?

Závažným argumentem pro inkluzi bylo právě obohacení dětských kolektivů a jakési jeho uvedení do „normálního“ života. V tomto smyslu jsem slýchal „bajky o tom“ jak nelze hodnotit želvu z lezení na strom stejně jako opici a oba mohou mít z této disciplíny nakonec jedničku. Vlastně je to stejný případ jako když já, naprostý nesportovec, společně s asistentem, který mi jistě pomůže, půjdu sportovat mezi vrcholové sportovce. Nejen, že takový nápad ublíží jim, protože mi snad občas pomohou a zdrží se ve svém tréninku, ale ublíží i mně. Ač budu asistentem a trenérem ujišťován o svém velkém úspěchu, osobně neustále uvidím svoji neschopnost. Takový systém opravdu chceme ? Je tohle dobrý nápad a opravdu respektuje potřeby jak zdravých, tak i jakkoli znevýhodněných dětí ? Podle mého názoru NE.

Ing. Stanislav Šimandl, 2017

www.sista.cz