Skok na hlavní stránku SISTA.CZ


Akce Homolka

Na operaci žil se mi opravdu nechtělo. Ostatně, chodil jsem na občasné kontroly k lékařům a slyšel názory od doporučení k radikálnějšímu zákroku až po umírněný postoj, kdy se vlastně nic neděje a s operací je možné čekat co nejdéle. Rád jsem přijímal názory právě té druhé skupiny lékařů až do chvíle, kdy jsem vlastní nešikovností "obdržel" drobné zranění na noze, které se ovšem nehodlalo zahojit nejen celé dva prázdninové měsíce, ale ještě ani v polovině října nebylo vše ideální. Nezbylo mi než uznat, že je nutné skutečně něco dělat a hledal jsem to nejvhodnější místo k operačnímu zákroku. Bohužel neznám nikoho, kdo by přispěl nějakou významnou radou. Stanovil jsem si tedy kritéria, ze kterých jsem nechtěl slevovat. Nejdůležitější pro mě byla samozřejmě bezpečnost zákroku, včetně dobrého vybavení, mohu-li jako laik sám posoudit. Dále co nejmodernější provedení, byl jsem ochotný připlatit. Stranou samozřejmě nezůstává celá skupina těch často nepatrných detailů, které pacient vnímá jako přátelské prostředí. Po zvažování moje volba padla na Nemocnici Na Homolce, kam jsem se telefonicky objednal na základě kontaktu, který je možné snadno najít na internetu.

První dojem bývá důležitý a když nastupuji cestu od vchodu k malému přístroji s několika tlačítky, snadno nacházím volbu "Nový pacient", stále očekávám nějaký problém a nejistě mačkám. Téměř okamžitě se moje číslo, kterým mě obdaroval přístroj, objevuje nad jedním z okének kartotéky. Chvilku nevěřím tomu , co se děje, paní za okýnkem jedná velice sympaticky, zapíše si moje osobní údaje a potom polepí mojí novou kartu různými lepícími štítky, doporučí nejrychlejší cestu na "moje" oddělení a jsem odbaven...........

Po oranžové, říkám si, když pronásleduji čáru nakreslenou na zemi, ubíhající někam k recepci mého oddělení. Cesta vlastně nebyla vůbec složitá a stojím u pultíku, kde si ode mne milá paní bere papíry a slyším větu : "Zde se posaďte na modré sedačky a počkejte na lékaře, vezme Vás pan doktor Matouš". Při čekání mám možnost sledovat, jak tato paní za přepážkou recepce trpělivě cosi vysvětluje špatně slyšící babičce s holí, již poněkolikáté a stále znovu s úsměvem.

Už ani nevím, kde jsem si přečetl jakési desatero o tom, jak se zaměstnanci nemocnice mají chovat k pacientům a nevím proč, mě při čekání napadla myšlenka, jestli se i tato pravidla zde dodržují a nebo je to jen někde zarámovaný souhrn bodů. Z mnoha negativních zkušeností jsem očekával to druhé, když se otevírají dveře ordinace a sestra hlásí moje jméno včetně titulu. Ordinace je vybavena zástěnou, kde se pacient v klidu připraví na prohlídku a poznávám "svého" pana doktora Matouše. Sympatický pán, mladšího vzhledu než jsem očekával, který ovšem svým jednáním vzbuzuje důvěru. Všechno vysvětlil, probral možnosti a objednal na termín operace. Nejsem z této události nadšený, ale panu doktorovi opravdu věřím.

Sakra, zvoní budík, den operace, brzy vstávám a jedu na Homolku. Procházím přes přijímací řízení od vyplnění neschopenky do práce až po vstupní vyšetření lékařem, kde již potkávám několik stejně "postižených" lidí. Potom jsem nasměrován na "své" oddělení v lůžkové části, kde opět potkávám sympatické tváře a panem, zřejmě "zdravotním bratrem", jsem doprovázen na svůj pokoj. Dokonce mi nabízí, že vezme moje zavazadlo. Začínám si připadat jako opečovávaný hotelový host. Dostávám se do příjemného pokojíku s hotelovým vybavením včetně vlastního WC a koupelny, jemuž samozřejmě dominuje postel se sněhobílým povlečením. Po nějakém čase na zabydlení přichází sestřička s nemocničním oblečením "anděliček" a v rychlém sledu za ní další "návštěvy" , včetně usměvavé paní doktorky, která vyplňuje dotazník k anestezii a vysvětluje vše kolem ní, nebo již známého zdravotního bratra, který pečlivě oholí hlavní aktérku představení - mojí nohu.

Nakonec přichází chlap jak hora, zaklapává postranice mojí postele, na deku si pokládá nějaké desky a jedeme na operační sál, někam do jiného patra, ocitám se v "předpokoji" operačního sálu. Stále se něco děje, koukám kolem sebe a do mého zorného pole padne paní v nemocničním mundůru, snad jsem správně pochopil, že na sále uklízí, která stejně jako já čeká na otevření dveří. V očích má rezignovaný výraz, typu "zase jeden", po otevření dveří vběhne na sál uklidit.

Po přemístění na jiné "lůžko" se ocitám na operačním sále, koukám na strop, kde vidím nějaký kloub, ke kterému jsou uchycena světla a vnímám šrumec kolem. Přejde pan doktor, který se představí, jako anesteziolog, sestra, která připravuje mojí ruku k pravidelnému měření krevního tlaku a balí ji do jakéhosi rukávu, dostanu kyslíkové "brejličky". Někdo jiný se stará o moje nohy a další, kdo se zabývá mojí druhou rukou, přesným napíchnutím žíly a připojením kapačky. Ještě se mě ptá, zda zvládnu více věcí takto najednou, hlavou mi běží myšlenka :".....nevšiml jsem si, že něco dělám já.......". Pak jsem upozorněn, že dostanu trochu té tekutiny v kapačce nad hlavou do žíly a mohl bych se cítit mírně omámeně, neodporuji, ale necítím nic, když po čase vidím opět sympaticky se tvářícího anesteziologa. Dává mi před ústa masku a říká: " Dobrou noc", hlavou mi proletí myšlenka, že se vůbec nic neděje, stále vidím strop stejně, jako při příjezdu na sál a stále a ............a už se asi probouzím. Vnímám, že mi někdo dává obvaz na ruku a zase nic ............probírám se na pokoji při pravidelném měření tlaku. Sestry z oddělení se o mě vzorně starají a po nějaké době přilétne na můj stolek pytlík s piškoty a konvice čaje, dokonce si sestra okamžitě všimne, že nemám nikde poblíž hrnek a tak i ten donese. Po uplynutí další doby přichází pan zdravotní bratr, který má tentokrát tvořit jistotu a záchranu při mém vstávání z postele. Naštěstí je naprosto všechno bez problémů a mohu si oddechnout, že ani žaludek nehlásil po narkóze nějaký výjimečný stav. Pojíždění vozíku na chodbě hlásí večeři, sekaná s bramborovou kaší a třešňový kompot. Pochutnal jsem si a koukám na zprávy v televizi, když přichází sestra s tím, zda mi něco nechybí a jestli budu chtít nějaké léky proti bolesti a nebo na spánek, jsem rád, že žádné nepotřebuji. Přichází také pan doktor Matouš, který se seznamoval s mojí nohou velmi zblízka při operaci, byl sympatický, jako vždy a informoval o zítřejším propuštění do domácí péče a dalších kontrolách.

Probudí mě rozruch na chodbě, je ráno, přichází sestra s pravidelným měřením teploty a informacemi o ranní vizitě, na kterou musí rozbalit mojí nohu z obvazů. Poslední kontrola lékařem, moje spolupráce se sestřičkou při navlékání kompresní punčochy na nohu, vyklizení pokoje, snídaně, rozloučení se setřičkou, která mi předává propouštěcí papíry a definitivně ukončí mojí přítomnost v nemocnici přestřižením pásky na zápěstí, kterou jsem dostal u příjmu. Sedím na lavičce zastávky autobusu 167 před nemocnicí, z pacienta jsem opět "normálním" člověkem a koukám na nemocniční budovu. Příjemné moderní prostředí, přehledná organizace a hlavně výborní sympatičtí odborníci na svých pozicích. Nemohu samozřejmě napsat, že bych se do nemocničního pokoje chtěl vracet. Ostatně personál Homolky udělá vše pro to, aby tomu tak nebylo, nebo aspoň ne často, ale Nemocnice Na Homolce ve mně zanechala velmi příjemný dojem.

Ing. Stanislav Šimandl, 12.5.2014